Co si, má milá, myslíváš o mně? Noblesa? Krása? Nejsou mi dány! Jsem kámen schodu ve starém domě, temný, nemluvný, obroušený a ošlapaný. Jen mi, má milá, nic nepřipiš, žádný rys ladnosti ducha či tváře. Jsem měsíční světlo, to vím – odlesk Tvé sluneční záře.
Když Tě vidím, mé srdce zaplesá, když se na mě usměješ, mé srdce začne tancovat, když se podívám do Tvých očí a vidím tu nádhernou čistotu, mé srdce rozkvete láskou k Tobě.
Andílek z chaloupky malebné, patří mu, co si jen zamane. V hlavě nemám nic, jen anděla, co ten se mnou ještě nadělá. Rád bych mu dal své srdce, aby ho měl pro sebe. Brýličky jako sluníčka, pod nimy krásná očíčka. Kožený má kabátek, krásná je v něm, to bych řek.
Víš, miláčku, asi to ode mě vyzní strašně, ale už si nemůžu pomoct, nejde to jinak. Věřím, že to přežiješ… Prostě jsi jediný člověk, kterého jsem schopná milovat.
Nechci, abys mi řekl: Mám Tě rád. Ale chci, abys mě miloval a dal mi to znát.
Poznání, co je to poznání? Vždyť přináší i zklamání. Však potkalo mě štěstí, štěstí v tomto světě, když vím, že dýcháš pro mě, v srdci mi louka kvete.
Dvě nejkrásnější hvězdy na nebi prosí Tvé oči, aby dnešní noci zářily na obloze místo nich, což kdyby byly tam a hvězdy tady, třpyt Tvé tváře by je zahanbil…
S Tebou všechno najdu, všechno odhodím. S Tebou paměť ztrácím, s Tebou všechno vím. S Tebou možná bloudím, možná marně sním. S Tebou každý večer znova uhořím…
Srdce mi buší, jak zvony kostelní, každý již tuší, že pro Tebe ty zvony zní.
Koho já miluju, zeptej se sebe – oko Ti napoví, že jenom Tebe!