Když jsem byla malá, slýchávala jsem pohádky. Neuvěřitelné příběhy o čisté lásce, o porozumění a světě, ve kterém slovo VĚŘIT má svůj význam. Postupem času mi začaly chybět. Teď jsem ale zjistila, že v jedné takové pohádce žiju… s Tebou!
Modré světlo z Tvých očí září na celé nebe, doufám, že to nikdy neskončí, dokud nebudu mít Tebe.
Kdekdo by nám náš vztah mohl závidět, někdo možná podobný vztah má, ale nikdo ho nemá tak krásný jako my dva! Miluju Tě.
Otevři oči, pak pochopíš, že já tu stojím se svou věčnou láskou.
Nesnáším ty povrchní, krátkodobý vztahy, lidi se v nich olizujou, primitivně baví. Ale pravá láska, z přátelství dvou lidí, to je právě to, co těm lidem chybí. Neví, co je láska, neumějí milovat, já to ale vím, srdce chci Ti darovat.
Sedím nad hromádkou učebnic a pláču. Ptáš se, proč? Propadám z předmětu láska. Nechtěl bys mě po večerech doučovat?
Slunce svítí ve dne a ne v noci, mé srdce pro Tebe buší celý den, ať jsem doma nebo jdu ven: Miluji Tě, lásko, k srdci si to vem!
Nevěř všemu, co vidíš, nevěř všemu, co slyšíš. Věř jen v lásku upřímnou, v lásku svoji jedinou…
Pohled očí řekne víc než slova pouhá, je v nich vidět vášeň, touha. Když odcházíš, tiše se ptám, kam Tvý kroky jdou, kam? Bez Tvého těla nemůžu spát, jen ono jediné může mě zahřívat.
Nevím, je-li láska štěstí, v každém případě je však to nejpůvabnější neštěstí, jež nás vůbec mohlo potkat.